Dnes je 23.9.2018


Čas od času rozesíláme zájemcům informace o změnách a novinkách na stránkách tohoto portálu. Zadáte-li sem svůj e-mail, přidáme do seznamu adresátů i vás.

Kliknutím na tuto ikonu se můžete přihlásit k odběru novinek ve formátu XML:
RSS Feed RSS kanál

__________________

Zajímáte se
o umělecké dění?
Čtěte artmagazin.eu.
artmagazin.eu
__________________

Nejrozsáhlejší databáze fotografických výstav na českém internetu přináší základní údaje o mnoha desítkách právě probíhajících výstav v celé republice a nabízí naprosto unikátní možnost vyhledávání v tisícovkách záznamů podle různých kritérií. Chcete-li do databáze přidat výstavu, kterou právě pořádáte, můžete informace o ní vložit do tohoto formuláře.


English Homepage

N E J N O V Ě J Š Í
Z P R Á V Y

Jste plátcem DPH a prodáváte fotografie přes internet konečným spotřebitelům v cizině? Pokud ano, týkají se vás následující změny v zákoně o DPH.

Do sekce věnované autorským právům jsme přidali novou stránku často kladených otázek.

Evropská komise vyzvala veřejnost k podávání připomínek k revizi autorského práva v EU.

Do 14. ledna 2014 můžete zasílat návrhy na Osobnost české fotografie za minulý rok.

Výstavou Slovenská nová vlna, 80. léta, se v Praze otevírá Dům fotografie.

Josef Koudelka se dohodl s UPM a věnuje mu soubor 537 fotografií.

Mají čeští fotografové zájem o autorská práva? Nečinnost vedení jejich profesních organizací naznačuje, že to moc slavné nebude.

Vzhledem k tomu, že nejnavštěvovanější stránkou fotomonitoru je již od počátku databáze fotografických výstav, změnili jsme poněkud uspořádání webu, aby lépe odrážel zájmy jeho čtenářů.





Podporujeme Manifest
za používání
metadat

Podporujeme Manifest za používání metadat

Asociace, sdružení, spolky > Editorial Photographers

Adresa: Editorial Photographers
            P. O. Box 591811, San Francisco, CA 94159-1811
            USA
Prezident: Brian Smith
E-mail: info@editorialphoto.com
Internetové stránky: www.editorialphoto.com
Počet členů: přes 2000
Členský příspěvek: USD 50,-/rok
Přihláška na webu: online
Stanovy na webu: EP By-laws (ve formátu PDF)
Výhody pro členy:
– databáze členů s možností vyhledávat podle jmen, specializace, měst
   a států (EP Photographer Search)
– databáze amerických i světových měst s údaji, které jsou nezbytné
   pro fotografy přijíždějící do těchto měst za prací
– databáze reálných honorářů obdržených členy EP od nejrůznějších
   časopisů, reklamních agentur či firem včetně údajů o velikosti
   snímků, o počtu výtisků, o souběžném použití na internetu atd.
– databáze reálných honorářů obdržených členy EP za reprinty
– databáze časopisů včetně jejich nákladu a částek, které si účtují za
   prodej reklamního prostoru; k těmto údajům je třeba při stanovování
   honorářů za užití fotografií v časopisech přihlížet
– databáze smluv, které fotografové při práci pro vydavatele časopisů
   dostávají k podpisu; fotografové se tak mohou předem připravit na
   jednání o případných změnách
– formuláře vzorového znění dodacích podmínek a smluvních ujednání
   s modelkami nebo majiteli nemovitostí
– uzavřené internetové diskusní forum
– zápis do Adobe Photographers Directory

Sdružení amerických fotografů, pracujících pro noviny a časopisy, které vystupuje pod názvem Editorial Photographers, se rozhodlo začít řešit problémy, jimž v dnešní době profesionální fotografové čelí, zveřejněním výzvy určené nejen všem svým kolegům, ale především vydavatelům a redakcím. Přesto, anebo možná právě proto, že honorářové podmínky u nás a v USA se značně odlišují, samozřejmě v náš neprospěch, bude tento digitální manifest zajímavý i pro české fotožurnalisty, neboť vstupní investice nutné pro přechod od klasického fotografování na film k fotografii digitální jsou v obou zemích srovnatelné, ne-li u nás dokonce ještě větší.

V preambuli manifestu se mimo jiné praví: „Blížíme se k veliké křižovatce, na níž se řeka větví do dvou směrů. Musíme učinit rozhodnutí, které ovlivní nejen fotografickou kariéru každého z nás, ale životaschopnost celého našeho oboru. Nejenže si musíme vybrat směr, kterým poplujeme, ale také se musíme rozhodnout, kdo bude naše plavidlo kormidlovat. A na cestu, jež nás čeká, se musíme dobře připravit.

Ta křižovatka je digitální a blíží se nás k ní stále víc a stále větší rychlostí. Novinářská fotografie se již tudy zřejmě vydala, a tak se většina z nás v tomto směru vzdělává a opatřuje si patřičné vybavení, aby v budoucím vývoji obstála. Ale kdo bude naši loď při této plavbě řídit? I když každý z nás možná je kapitánem své vlastní lodi, musíme uznat, že jsme svým zákazníkům přenechali až příliš velkou kontrolu nad tím, jakým směrem se náš obor ubírá. Kolik si můžeme fakturovat za celodenní práci, kolik za použití vlastního auta, kolik za procestovaný den a za jídlo? Tyto částky většinou určují naši zákazníci a my se tomu podřizujeme.

Tak to funguje již mnoho desítek let. A již mnoho desítek let se naše odměňování téměř nezměnilo. V roce 1984 si fotograf – novinář možná mohl slušně vydělat; tehdy se za den práce platilo 350 dolarů a všechny ty Nikony a blesky přišly na 7.000 dolarů. Nikdo nepovažoval za nutné ptát se, jak kdo tyto honoráře fakturuje. Dnes to však nutné je. Za uplynulých dvacet let se honoráře ve většině časopisů zvýšily přibližně o 14 procent. Přitom je třeba vzít v úvahu dvě důležité skutečnosti: Inflace za totéž období dosáhla 80 procent a za totéž období vzrostla naše režie, díky rostoucím cenám vybavení, na tisíc procent!

Pokud bychom vzali v úvahu míru inflace, náš denní honorář z roku 1984 by se musel zvýšit na 630 dolarů, abychom alespoň zůstali na nule. Místo toho nám většina časopisů platí pouze 400 dolarů, takže za každý den práce utrpíme relativní ztrátu 230 dolarů. Tento pokles honorářů ještě zvýrazňuje dramatický, desetinásobný nárůst cen vybavení.

Už si dál nemůžeme dovolit nechat směr naší plavby určovat naše zákazníky. Teď vstupujeme do vod digitální fotografie a mnoho zákazníků se snaží diktovat nám, jaké částky si smíme účtovat za digitální služby. Některé časopisy vyhlásily na digitální služby limit 150 dolarů, jiné prohlašují, že nebudou platit nic. Je třeba si uvědomit, že naši cenovou politiku nemohou určovat naši zákazníci. Je na nás, abychom si stanovili takovou cenovou strukturu, která nám umožní zaplatit naše vybavení a výcvik, poskytne patřičnou odměnu za práci navíc a také vytvoří dostatečný zisk, aby se naše podnikání mohlo rozvíjet.

Abychom mohli přejít k digitální fotografii, budeme muset investovat obrovskou částku, a to ne jednorázově, ale opakovaně zhruba každé tři roky, chceme-li udržet tempo s rozvojem techniky. Musíme tedy fakturovat tolik, abychom takovéto sumy dokázali zaplatit. Musíme fakturovat tolik, abychom dosahovali zisku nejen pro dnešek, ale i pro budoucnost.

Vztah mezi námi fotografy a našimi zákazníky můžeme nazvat symbiózou. Jeden druhého potřebujeme. To je třeba mít při určování honorářové struktury na paměti a snažit se dospět k oboustranně přijatelným číslům. Přestože některé zákazníky naše náklady evidentně nezajímají, je vždy lepší vzájemně spolupracovat, než zaujímat antagonistické postoje. Redaktoři, pro které pracujeme, jsou často v nezáviděníhodném postavení, kdy musí prosazovat politiku lidí, kteří o redakčních postupech nevědí téměř nic. Tyto lidi bychom se měli snažit vzdělávat a informovat, a zároveň trvat na tom, že za poskytování nákladných digitálních služeb je nezbytné vyplácet dodatečné kompenzace. Čím jednotněji budeme my fotografové k této záležitosti přistupovat, tím spravedlivějších částek můžeme dosáhnout.

Jestliže o cenách nemůžeme kolektivně vyjednávat, můžeme se navzájem informovat o tom, jak každý z nás k tvorbě cen přistupuje, a hledat metody, které by nám umožnily dosáhnout společného cíle – vyššího zisku, větší samostatnosti a lepších možností pro naplnění našich tvůrčích ambicí. Chceme-li uspět v naší snaze zlepšit podmínky pro práci fotografů – novinářů, musíme za tímto účelem postupovat jednotně.”

V následujících odstavcích autoři manifestu popisují, s jakými strategiemi přistupují k tomuto problému jednotlivé strany sporu:

„Přechod k digitalizaci, získání nezbytných technických znalostí a dovedností týkajících se zpracování a archivace našich snímků i značné časové nároky na jejich konečné digitální zpracování s sebou přinášejí významné zvýšení nákladů, a přitom mnoho zákazníků z oblasti novin a časopisů zastává názor, že částky na našich fakturách by měly být nižší, protože nekupujeme žádné filmy a neplatíme za jejich vyvolání. Někteří svou nechuť platit zvlášť náklady na digitální zpracování zdůvodňují tím, že oni přece fotografům neplatí za vybavení. Takové prohlášení je již samo o sobě dosti podezřelé, ale netýká se plateb za digitální zpracování, které jsou v převážné míře spíše výrobními náklady. Tyto poplatky jsou něco podobného jako náhrady cestovného nebo částky za filmy a jejich laboratorní zpracování. Zákazník nám neplatí za auto, ale za to, že pro něho své auto použijeme. Fakturujeme-li mu filmy a vyvolání, platí nám náklady, jež jsme vynaložili na splnění úkolu, kterým nás pověřil. Tak je to spravedlivé; ale nejen to – z finančního hlediska je nezbytné, aby veškeré výdaje, které fotograf se zakázkou měl, mu také byly proplaceny.

Musíme mít na paměti, že naše digitální vybavení je drahé a pokud jde o jeho modernost a konkurenceschopnost, má jen velmi krátkou životnost. Základní sada, která obsahuje dvě profesionální digitální zrcadlovky, několik objektivů, kompatibilních blesků, přenosný počítač, čtečku karet, paměťové karty, stolní počítač, software, monitor, tiskárnu a vypalovačku CD a DVD disků, bude stát mezi 20 a 60 tisíci dolary. Toto vybavení, aby zůstalo technicky na úrovni a umožnilo nám vzdorovat konkurenci, bude třeba každých tři až pět let obměnit, některé jeho komponenty ještě mnohem dříve. Jen pro srovnání: Základní systém pro práci fotografa – novináře používající filmový materiál by pravděpodobně stál méně než dvacet tisíc dolarů a nejspíš by technicky i funkčně obstál i po deseti či více letech.

Takto tedy vypadá srovnání těchto dvou systémů:
Fotografování na film – 20 000,-/10 let = 2000 dolarů na rok.
Digitální fotografování – 40 000,-/5 let = 8000 dolarů na rok.

Na jedné straně investujeme 20 až 60 tisíc dolarů, na straně druhé navíc přicházíme o významný finanční tok, jímž byly příjmy z navýšení cen filmů a laboratorního zpracování. Tyto příjmy byly zvláště důležité za situace, kdy naše honoráře či denní sazba déle než dvacet let stagnovaly. I u těch, kteří si přiráželi jen relativně málo, mohl tento peněžní tok dosáhnout až 5.000 dolarů, což pomáhalo kompenzovat rychle rostoucí režijní náklady. Jestliže výdaje stoupají a příjmy klesají, musíme, máme-li přežít, tuto rovnici opět přivést do rovnováhy.

O tom, zda ten, kdo má fakturu zaplatit, tyto výrobní náklady zpochybní nebo proplatí, často rozhoduje jejich pojmenování. Použijeme-li například termín ,digitální výrobní náklady‘ a na faktuře jej zařadíme mezi ostatní výdaje, máme možná větší naději na úspěch, než pokud tutéž částku označíme jako ,digitální služby’. Někteří klienti možná nebudou chtít na digitální platby přistoupit. V takových případech máme ovšem možnost použít fakturační metodu běžnou u filmařů, kteří na faktuře uvádějí mezi výdaji také platby za použití přístrojů.

Existují dvě základní strategie, které můžeme zkombinovat či upravit tak, aby vyhovovaly našim potřebám:

1. Fotograf shrne na faktuře všechny digitální platby do jednoho řádku nazvaného třeba ,Digitální výrobní náklady‘. Podle fotografova uvážení a se souhlasem zákazníka to mohou být například poplatky za použití přístrojů, náklady na digitální záznam obrazu, a třeba i vypálení CD-ROM nebo DVD-ROM, případně nahrání hotových snímků na FTP server. Při takto širokém přístupu se dá předpokládat, že celková částka za tyto náklady bude vyšší, než v případě fotografa, který jednotlivé náklady rozepíše (pronájem přístrojů, digitální záznam dle počtu snímků, vypalování CD-ROM atd.). Je však důležité si uvědomit, že rozsáhlá digitální post-produkce je velmi pracná a časově náročná. Proto pečlivě zvažte, zda je zahrnutí takovýchto služeb do jediného řádku na faktuře účelné, zvlášť když víme, že laboratoře i mnoho fotografů si za tyto práce účtuje 100 až 200 dolarů za hodinu.

2. Někteří fotografové i zákazníci dávají přednost jasně rozčleněné struktuře poplatků. Při použití této metody může i ten nejšetrnější zákazník, který vyžaduje jen ty nejnutnější práce, být spokojen, že platí opravdu jen za to, co si objednal, a zároveň je spravedlivě odměněn i fotograf. Do faktury lze v jakékoli kombinaci zahrnout například následující položky (ale nejen tyto): obvyklý honorář nebo denní sazbu, celkové náklady digitální produkce, platbu za digitální záznam obrazu dle počtu snímků, pronájem přístrojů (fotoaparát, počítač, čtečka karet atd.), poplatek za konverzi obrazů, retušování ve Photoshopu, vypálení CD-ROM, DVD-ROM, náklady na přenos na FTP server, zhotovení kontaktů nebo orientačních zvětšenin (z inkoustové či jiné tiskárny).”

Autoři digitálního manifestu uskutečnili začátkem roku 2004 průzkum mezi mnoha fotografy, aby zjistili, jak oni při fakturaci postupují a hlavně kolik za jednotlivé položky fakturují. Jak už bylo řečeno, ne všichni fotografové uvádějí na fakturách všechny výše uvedené položky. Cíl je však ve všech případech stejný – spravedlivá odměna fotografům za nadstandardní služby, které poskytují, a za digitální vybavení, které ke splnění zadaného úkolu potřebují. Zde jsou výsledky tohoto průzkumu včetně průměrných fakturovaných částek:

„Je třeba mít na paměti, že tyto nadstandardní služby snižují našim zákazníkům náklady, které by jinak museli investovat do post-produkce, například na scanneristy nebo personál laboratoří. Kromě toho existuje stále více ,digitálních asistentů‘, kteří si účtují 300 až 400 dolarů na hodinu za to, že pomáhají fotografům s přenosem fotografií, s jejich popisem, konverzí a archivováním. A nikdo by neměl očekávat, že tytéž služby budeme poskytovat levněji jen proto, že se jedná o naše vlastní snímky. Průzkum se týkal pouze práce fotografů – novinářů, a je důležité uvědomit si, že jednotlivé položky u komerčních zakázek, fotografování pro firemní klientelu i u reklamní fotografie se obvykle pohybují v mnohem vyšších částkách.

Základní sazba tzv. digitálních výrobních nákladů nebo digitální produkce činí 200 až 850 dolarů za den a má za účel pokrýt zvýšené náklady na přístrojové vybavení, paměťové karty atd. Tento paušál obvykle nahrazuje následující položku nazvanou digitální záznam. Fotografové, kteří na svých fakturách používají nižší hranici tohoto rozpětí, někdy účtují zvlášť náklady na vybavení, poplatky za vypálení CD-ROM atd.

Platba za digitální záznam obrazu odpovídá cenám účtovaným dříve za filmy a jejich zpracování, což je výrobní náklad, kterému většina zákazníků rozumí a nemá s ním problémy. Někteří fotografové dávají před výše uvedenou platbou denního paušálu přednost této platbě a fakturují 200 až 500 dolarů za prvních padesát snímků a se vzrůstajícím počtem fotografií tuto částku přiměřeně snižují. Používá se i takovéto rozlišení: méně než 50 fotografií – 250 dolarů (základní minimum); do 100 fotografií – 300 dolarů; do 200 fotografií – 400 dolarů; do 400 fotografií – 750 dolarů; do 500 fotografií (základní denní maximum) – 850 dolarů.

Příprava fotografií obnáší prvotní načtení snímků z paměťové karty fotoaparátu a jejich konverzi do obecně přístupného formátu, např. TIFF nebo JPEG. Pozor, nezaměňovat s mnohem náročnějšími postprodukčními úpravami! Používané rozmezí: 10 až 75 dolarů za snímek.

K finálnímu zpracování souborů patří veškeré postprodukční práce a obvykle se fakturuje hodinovou sazbou mezi 100 až 200 dolary za hodinu.

Mezi dalšími položkami může být vypálení CD-ROM (25-35 dolarů), DVD-ROM (35-75 dolarů), přenos na server FTP (25-100 dolarů) atd.

Někteří z respondentů, fakturujících na naléhání zákazníků nízké poplatky za digitální produkci, ještě přidávají položku náklady na přístrojové vybavení, podobně jako to již dlouho činí například kameramani.

Další běžnou fakturační položkou jsou tzv. digitální polaroidy (200 dolarů) nebo digitální kontakty (15-25 dolarů za list).”

Na závěr autoři manifestu uvádějí částky za jednotlivé položky, které všem americkým fotografům – novinářům doporučují fakturovat, aby byli schopni pokrýt zvýšené náklady digitálního fotografování (digitální produkce 300-1000 dolarů za den, vypálení CD 30-50 dolarů, DVD 50-75 dolarů, přenos na server FTP 75-150 dolarů, kontakty z inkoustové tiskárny 20-50 dolarů, náhledové tisky jednotlivých snímků po 15-30 dolarech, digitální postprodukce 150-200 dolarů za hodinu). Zdůrazňují, že je třeba zákazníkům vysvětlovat, že investice, které fotografové vkládají do digitálního vybavení, vlastně šetří jejich výrobní náklady. Důležité je otevřít diskusi na toto téma a dát obrazovým redaktorům k dispozici informace, jež jim umožní lépe argumentovat ve prospěch fotografů při jednáních s lidmi, kteří v jejich periodiku rozhodují o financích.

Nahoru

Text © Lubomír Synek
(Použití v jakékoli formě bez předchozího svolení autora je zakázáno.)