Autorská práva ve vztahu k dílům fotografickým
Autorská práva jsou jednou z oblastí práv duševního vlastnictví, která představují zvláštní kategorii práv souhrnně označovaných jako osobní majetková práva. V historii lidstva tato práva vznikla velmi záhy, neboť již staří Římané rozlišovali mezi „vlastnictvím svitku” a „vlastnictvím obsahu svitku”, tj. autorstvím, či původcovstvím.
Například římský stoický filozof Lucius Aeneus Seneca (4 př. n. l. – 64 n. l.) ve svém spisu „De Beneficiis” říká v českém překladu asi toto: „Říkáme, že tyto knihy jsou Ciceronovy; avšak Dorus, nakladatel, si také činí nárok na vlastnictví těchto knih a pravda je na obou stranách (et utrumque verum est), jeden nárok uplatňuje jako jejich autor, druhý jako knihkupec; je však správné říci, že knihy patří oběma, avšak nikoliv ve stejném smyslu”.
Pozdější doba, jako by zapomněla na římskou civilizaci, klade vznik autorských práv (nepřesně, jak jsem naznačil výše) do doby vynálezu knihtisku (na přelomu 14. a 15. století), resp. k době jeho užití (cca polovina 15. století), ale římská právní kultura byla i v tomto ohledu na vysoké úrovni.
Fotografie je pak samostatným dílem autorským (splňuje-li pojmové znaky autorského díla) a jako taková požívá rozsáhlé ochrany, kterou český autorský zákon poskytuje.
Zde je vhodné poznamenat, že již předchozí autorský zákon č. 35/1965 Sb. byl v tomto směru, byť ve své stručnosti (kvantita neznamená vždy kvalitu, ani, co do množství paragrafů), relativně kvalitní a platilo, že ve „východním bloku” patřil český autorský zákon již v té době k těm nejkvalitnějším.
Vzdor tomu byla autorská práva (a práva jim příbuzná) vždy jakoby odstrkována stranou „jako ta Popelka”, a snad proto v době po sametové revoluci přicházelo povědomí o těchto právech do myšlení obecné společnosti jen velmi pomalu.
Mnozí podnikatelé tak s nemalým údivem na počátku devadesátých let zjišťovali, že existuje cosi takového, jako je právo autora k jeho dílu (zvláště markantní to bylo v oblasti reklamy), nebo právo výkonného umělce. Podobný údiv pak následoval i při zjištění existence práv osobnostních, která byla a jsou nedílnou součástí úpravy občanského zákoníku, a to jistě již po celé 20. století.
Fotografie je pak natolik specifickým nástrojem, že může nejen sama o sobě zachytit (do obecně vnímatelné podoby) umělecké dílo autora fotografa, ale je schopna i zprostředkovat vnímání jiných uměleckých (autorských) děl.
To je i důvodem, proč „dílům fotografickým” patří rovnocenné postavení vedle například děl slovesných, hudebních, výtvarných a architektonických.
JUDr. Tomáš Kordač
advokát, Praha
(Použití v jakékoli formě bez předchozího svolení autora a vydavatele je zakázáno.)